·Příběhy·

O muži, který si šel lehnout do rokle

Je noc a já můžu konečně klidně spát. Celý den mě honí stres a taky manželka. Mám všeho plný zuby, chci si lehnout, nic nedělat a jen snít.

Až zítra vstanu, budu zase běhat sem a tam. Má tedy cenu usínat? Myslím, že vím, proč jsem tak unavený. Jsem pořád na nohách. Musím najít svůj klid! Až zítra vstanu, řeknu manželce, že mám být v práci až v deset a nechám ji odejít hlídat museum. Teď už ale zavírám oči, přikrývám se peřinou a pomalu usínám.

Je ráno a já plním, co jsem si slíbil. Manželka mne budí a já jí v klidu říkám, že práce je dnes od deseti. Manželka Ilona mi dala do lednice pití a dvě hrušky. A když odešla, já jsem si vzal dvě hrušky a vodu, spacák a vyrazil jsem pryč někam kde mne nikdo nebude rušit. V průběhu cesty jsem přemýšlel o šéfovi, jak asi křičí na ostatní zaměstnance. Jsem rád, že tam už nejsem. Náhle vidím rokli, nikde nikdo a tak vyložím spacák, pití a hrušky, sednu si na kámen a koukám na zem. Když už jsem konečně zvedl oči od země, kde zřejmě bydlí mravenci, už byla tma. Napil jsem se a zabalený ve spacáku jsem ulehnul do rokle. Jak tak ležím, napadá mě, že původ jména Ilona je od kovbojů, používané často jako jméno pro krávy. Ale to Iloně říkat nebudu. Už je ráno a já mám hlad. Sním jednu hrušku, napiju se vody a spím dál.

Když se probudím, ležím v teplé posteli a Ilona mi říká, že je pátek, zrovna státní svátek. Zmateně sáhnu na noční stolek po hrušce. Že by se mi to jen zdálo? To nevadí, Ilona má asi dobrou náladu, takže mne snad nechá žít.

Eli Peky

TOUHA ZA OBZOR VĚDĚNÍ

Jsem taková jiná, netoužím po tom být nejkrásnější klisnou louky, ani po tom klusat krajinou s větrem v hřívě. Já si někdy tak zalezu pod korunu stromu a přemýšlím o něčem jiném, tak trochu nepochopitelném, vlastně to nechápu vůbec. Jednou jsem dokonce přemýšlela tak dlouho, že když se za soumraku vracel cválají zbytek mého stáda, vůbec jsem si jich nevšimla a oni mi utekli. Takže jsem bezpečí ve svém stádě hledala celý týden. Ale to není to nejzvláštnější, to nejhustokrutopřísnější, co se kdy stalo, já jsem se totiž, tak zamyslela, až jsem se vmyslela do mé mysli. Už jsem neležela pod stromem ve stínu, nežvýkala měkkou trávu a nebyla jsem lehce ponořená v mých myšlenkách, protože já se v nich topila. Byla jsem ponořená od uší až po kopyta. Topila jsem se, ale pak to přestalo. Naučila jsem se v nich dýchat. Žít v nich. Nepotřebovala jsem ten hloupý vzduch. Žila jsem v myšlenkách. Žiju v myšlenkách.

A to je ten problém.Jsem v nich ještě teď a nevím jak pryč. Vlastně mi to nevadí, protože jsem se objevila na palubě opravdické vesmírné lodi. Je to něco úžasného! Já, mladá klisna, která by měla cválat po louce, sedím na opravdu opravdické vesmírné lodi. Nemusím se zajímat o své stádo ani o potravu. V myšlenkách nepotřebujete jíst, pít ani spát.

,,Bum“ ozvala se rána a v kosmické lodi se udělala díra. Vzduch náhle ztěžknul a začal zapáchat tabákem. Celá posádka ztichla a napjatě čekala, co se stane dál. Bylo pozoruhodné, že navzdory díře, se fyzika nepokoušela uplatnit své zákony. Klisna Klaudie přestala psát a cválala za kapitánem. Zařehtala na něho něco jako ,,Kapitáne, díra v lodi na levém boku .“ Kapitán jí poděkoval za informaci, ale o díře samozřejmě už věděl. Chvíli přemýšlel, a když si uvědomil, co se děje, vstal ze židle a svolal všechny k onomu místu a poprosil o zachování klidu. Pak se sám zavřel do své kajuty a pokoušel se usnout.

Celá posádka stála u díry a celá fascinovaná, ale se trochu vystrašená, pozorovala, jak do díry kape pochybná, páchnoucí tekutina. Pak najednou přestala kapat a z venku se ozývaly zvuky připomínající řeč.

Všichni cestují lodi, na které byla i Klaudie, chtěli vědět, jestli jsou i jiní obyvatelé vesmíru. A se svou naplněnou touhou poznat, zemřeli cizí, nepozemskou, rukou.

Eli Peky